Konec kouzelného talismanu
Představte si, že zazvoní telefon. „Haló,“ řekne hlas, který neznáte. „Je to paní Procházková?“ A dřív, než ten hlas mluví dál, cítíte, že vám chce sdělit něco mimořádného. Pozvat vás někam, kde jste ještě nebyli, vybídnout vás k něčemu, co jste ještě nedělali. A nemýlíte se.
Přesně takovým způsobem se na podzim 2002 začal rodit příběh o Anně a Nikovi. Dostala jsem od Alexandry Buchler nabídku, abych se zúčastnila nevšedního projektu Katalánského ústavu pro písemnictví a spolu se čtyřmi dalšími autory napsala knížku pro děti. „O čem?“ zeptala jsem se. „O všem, co je pro vás důležité a co bude děti bavit,“ zněla odpověď. Znělo to lákavě, a tak jsem se bez váhání rozhodla.
Brzy jsem zjistila, že mými spolupracovníky jsou Menna Elfyn z Walesu, Gabriel Rosenstock z Irska, Tapani Bagge z Finska, Miquel Desclot z Katalánie a finský ilustrátor Markus Majaluoma. Pokud se ptáte, jakou náhodou byli k projektu přizváni autoři právě z těchto malých zemí, rovnou vám prozradím, že to vůbec žádná náhoda není. Katalánskému institutu šlo právě o to, aby si evropské děti uvědomily, jak rozdílné země a jazyky na našem kontinentu jsou, a aby to v nich probudilo zvědavost. Chuť překračovat hranice a uvědomovat si rozdíly mezi námi. Ještě důležitější je však poznávat, co máme společné, v čem se nelišíme, v čem si můžeme rozumět bez ohledu na to, jakým jazykem kdo z nás mluví.
Dobrodružství Anny a Nika, kteří dostanou kouzelný talisman od své laponské tety a prožijí díky němu fantastické prázdniny, vyšlo ve čtyřech verzích: české, irské, finské a katalánské.
České vydání Albatros 2006, ilustrace Markus Majaluoma
Anna mrskla mobilním telefonem na zem tak prudce, že se roztříštil na kousky. „Chtěla jsem pořádnou značku a ne tenhle šmejd! To mi snad udělali naschvál!“ Vtom se otevřely dveře a dovnitř nakoukl Niko se svým obvyklým zvědavým výrazem. „Co to je?“ zeptal se dychtivě. „Bouchací kuličky? Rachejtle?“ „Nepovedený vtip našich štědrých rodičů,“ odsekla Anna a zlostně odkopla trosky telefonu do kouta. „V noci, než odjeli, mi dali k posteli dárek!“ „A proč ho házíš na zem?“ vytřeštil oči Niko. „Je to vykopávka! Museli ho najít někde na skládce! Nestojím jim ani za to, aby mi k narozeninám koupili trošku normální mobil, chápeš?“ „Ne,“ řekl Niko a začal z podlahy sbírat kousky telefonu. Zkoušel je sestavit dohromady. „Nechápu, jak můžeš být pořád takhle naštvaná – že tě to baví! Být tebou…“ „Být tebou, tak držím klapačku a nepletu se do věcí, do kterých mi nic není!“ sjela ho Anna a praštila sebou na postel. Chtěla dodat ještě něco ostřejšího, ale pak si to rozmyslela. Nikovi bylo teprve deset. Nemělo smysl s ním diskutovat. Přestože byl její bratr, nespojovala je snad jediná společná vlastnost. Anna byla prudká a tvrdohlavá, Niko ústupný, trpělivý, neustále v dobré náladě. Usmíval se i ve chvílích, kdy Anna kypěla vzteky. Jako by neměl všech pět pohromadě, myslela si. Třeba právě teď. „Možná by šel ještě opravit,“ mumlal si nad rozbitým telefonem a hledal pod postelí nějaký zakutálený kousek. Anna vzdychla a pevně zavřela oči. Kdyby to neudělala, rozbrečela by se. Byla hluboce nešťastná. Nejenže si oba rodiče klidně odjeli na služební cestu, ale ještě ke všemu neměli ani dost slušnosti, aby jí dali, co si přála! Čtrnácté narozeniny přece nemá člověk každý den! Čtrnácté narozeniny jsou snad přiměřeným důvodem k tomu, aby člověk konečně dostal telefon, který už má kolem doslova každý! S tímhle laciným krámem by se ve škole vůbec nemohla ukázat. Všichni by se jí smáli a mezi spolužáky by byla navždycky odepsaná. „Jé, já jsem zapomněl!“ vyhrkl najednou Niko, nechal marného hledání zapadlé součástky a vyskočil ze země. „Něco pro tebe mám!“ Odběhl do svého pokoje, ale za chvilinku byl zase zpátky, ruku schovanou za zády. „Happy birthday to you,“ zpíval z plných plic a ne zrovna čistě. Anna si zacpala uši. „Přestaň, nejseš Pavarotti!“ okřikla ho a nedůvěřivě pošilhávala po jeho ruce. „Co pro mě máš? Zase nějakou pohlednici, co jsi sám namaloval a ušmudlal? Nebo žvejkačku, kterou už jsi předžvejkal?“