Penzión na rozcestí
Nejde o sbírku povídek v běžném slova smyslu. Je to volná trilogie na zamlčené téma. Volná, protože své hrdiny nesvazuje, nevláčí je od příběhu k příběhu, aby jim na konci udělila společné rozhřešení. Nechává je existovat vedle sebe – snad o sobě ani nevědí, a přece prožívají totéž.
Emigrace. Fenomén, o kterém jsem kdysi jen přemýšlela. Pak ale vstoupila do mého života – nebo spíš já do ní. A jak se měnil můj vztah k novému světu, v němž jsem se rozhodla žít, měnily se i mé city ke staré vlasti. Vlast – vlastnit. Kořeny obou slov jasně ukazují, jak se to s naší láskou k otčině má. Dnes člověk kamkoliv jde, potkává lidi s domovinou v kufru. V kapse. V srdci. Někteří ji za sebou táhnou jako trestaneckou kouli. Jiní vám ji při nejbližší příležitosti vyzpívají či vypláčou. Národy se stěhují – zase jednou. Při tom stěhování každý něco ztrácí a něco získává. To je to zamlčené téma této drobné trilogie.
nakladatelství Melantrich 1991
Teď. A znovu. Už si byla jistá, že se nemýlí. Vyčkávavě hleděla do tmy. Kradmé kroky ztichly. Pak zaslechla Jitčin lehounký šepot. Nesl se od Eliščiny postele. Bábibábinka viděla, jak Jitka děvčátkem jemně zatřásla. Posadilo se, až pod ním zasténala péra postele. „Co… co… kde?“ vyrazilo ze sebe. Poslední slabika zazněla zmrzačeně, protože ji Jitka zdusila dlaní. Opět následoval šepot. Šustění povlaků. Pak Bábibábinka uviděla Eliščinu postavičku proti obdélníku okna Její útlé vzpažené ruce sebou třepotaly, jak se snažilůy dostat do rukávů svetru, zatímco Jitka jí pomáhala s kalhotami. Obě mlčely. Bábibábinka se tiše nadzvedla na lokti a druhou ruku natáhla k vypínači. Ještě čekala. Teprve když uslyšela klapnutí kliky naprázdno a šmátravé pohyby kolem zástrčky, rozsvítila. Jitka sebou zděšeně trhla. „Zamkla jsem a klíč mám u sebe,“ řekla Bábibábinka. „Chystáte se někam?“ „Tak vy mě špehujete!“ vyhrkla Jitka. „Věděla jsem to! Proto vás dali ke mně do pokoje! A proto jste se mě odpoledne ve městě držela jako klíště!“ „Pssst!“ Bábibábinka si dala prst na rty. „Proč pst? Žádné pst! Jen ať všichni vědí, že tady fízlujetze!“ „Kdo všichni? Náměstek? Nebo Vilma?“ zeptala se Bábibábinka věcně. Její slova měla okamžitý účinek. Jitka se rozvzlykala. „Já zpátky nepojedu! Nevrátím se ani za nic! Nemůžu tam žít! Nemůžu, chápete?“ Bábibábinka mlčky odhrnula přikrývku a vyskočila z postele. Sukni měla dlouhým, ležením pomačkanou a punčochy plné varhánků, ale na tom nezáleželo. Vytáhla ze skříně připravený kufřík, oblékla si kabát a boty stiskla pod paží. Pak vsunula klíč do zámku. „Doma se beze mě obejdou,“ řekla. Vzala Elišku kolem ramenou a starostlivě jí stáhla kapuci do čela. Za chvíli už trojici bylo vidět, jak potichu schází po schodech.