Muž na dně
Vražedný červen, kdy se Praha podobá roztopenému kotli, z něhož se každý snaží uniknout – nejlépe k vodě. Jezero v bývalém pískovém lomu Vrchlík vydá jednoho rána koupajícím své tajemství. Pod hladinou je nalezen mrtvý muž. Že za tragickou smrt může nešťastná náhoda, se zdá od samého začátku nepravděpodobné. Případu se ujme major Holina z pražského Oddělení vražd, mezi jehož kriminalistické vybavení patří i astrologická literatura.
V napínavém příběhu nahlédneme hluboko do životů lidí, které se zavražděným spojovalo pletivo silných emocí a rozporuplných činů. V plejádě svérázných osobností od pěstitele konopí přes renomovaného architekta, promiskuitního policistu až po tajemnou Kubánku objeví Holina mnoho motivů k vraždě. Kriminalistická praxe mu napovídá, že jen jeden je skutečný. Anebo je tomu v případě Muže u dna jinak?
nakladatelství Paseka 2014
audiokniha Tympanum, čte Jan Šťastný
Kriminální román je předehrou seriálu ČT Vraždy v kruhu s Ivanem Trojanem, Richardem Krajčem a Hanou Vagnerovou v hlavních rolích. V románu poznáváme hrdiny s časovým předstihem dvou let, sledujeme začátky jejich vztahů, jsme u samých kořenů jejich pozdějších „televizních“ osudů.
Chytrá, uvěřitelná, suverénně vystavěná a v mnoha směrech nekonformní zápletka je jedna z nejlepších, jaké lze v české detektivní tvorbě posledních let najít.
Pavel Mandys, Hospodářské noviny
Autorčin vypravěčský styl je elegantní v dávkování informací, všímavý k charakterovým nuancím a schopný pracovat s širokou škálou reálií.
Vítek Schmarc, Respekt
Iva Procházková napsala vysoce originální český kriminální román, který se může směle měřit s nejlepšími současnými detektivkami ze Skandinávie.
Klára Kubíčková
„Osvald Zapletal. Znáte ho?“ opakoval Diviš svou otázku, když se mlčení příliš protahovalo. „Podle jména ne.“ „A obličej?“ Vedoucí neochotně kývl. „Je to váš host?“ „Chodívá sem.“ „Často?“ „Příležitostně.“ „Sám?“ „Někdy sám.“ „A jindy? Vedoucí pokrčil rameny. Marián cítil, jak v něm roste podráždění. „Někdy sám a někdy s kým?“ zeptal se důrazně. „Ve společnosti.“ „Čí společnosti?“ Vedoucí opět pokrčil rameny. Mariánovo podráždění se rychle měnilo v regulérní hněv. „Má vaše gesto znamenat, že nevíte?“ „Možná má znamenat, že nemám chuť bavit se o našich zákaznících s policií.“ „Můžeme se bavit o něčem jiném,“ navrhl Marián a rozhlédl se. „Kde máte nápis o zákazu prodeje alkoholu a tabákových výrobků osobám mladším osmnácti let?“ Vedoucí malinko zneklidněl. „U baru.“ „Kde máte bar?“ Vedoucí zneklidněl o trochu víc a vedl Mariána do sousední místnosti oddělené harmonikovými dveřmi. Na stěně za barovým pultem ověšeným sudlicemi, cepy, řemdihy a jinými hustiskými zbraněmi visela malá cedulka, částečně zakrytá halapartnou. „Nápis musí být černými písmeny na bílém podkladě,“ poznamenal Diviš, který pochopil, o co Mariánovi jde. „Tohle je hnědý podklad.“ „Je tu dlouho, zhnědl.“ „Písmena musejí být nejméně pět centimetrů veliká.“ „Jsou.“ Marián odsunul halapartnu, vytáhl kapesní nůž, vyklopil ze střenky pravítko a přiložil je k nápisu. „Tři a půl centimetru. S přimhouřenýma očima čtyři.“ „Nesmysl, měl pět.“ „Je tu dlouho,“ nabídl Diviš vysvětlení. „Smrskl se.“ „Smrskl se do té míry, že už o něm nikdo neví. A váš barman klidně nalévá nezletilým. Máme svědky,“ prohlásil Marián s takovou přesvědčivostí, že tomu málem sám věřil. Byl to výstřel naslepo, ale zřejmě trefil do černého. Proměna, která se s vedoucím během poslední minuty stala, nemohla být větší. „Chodí sem v dámské společnosti,“ odpověděl přeochotně. Mariána napadlo, že v tomhle se Češi a Slováci přece jen liší. Češi byli ohebnější. Uměli udělat rychlejší otočku a hlubší rektální předklon.