„Tatínek přinášel do holičství noviny a časopisy a sem tam nějaký účet, ale maminka čekala dopis. A ten dopis nepřicházel. A čím víc si ten dopis dával načas, tím byla maminka netrpělivější a smutnější.“ „A tlustší,“ dodá Babeta. „Budeš mlčet, nebo chceš vyprávět sama?“ rozčiluje se tatínek. „Budu mlčet,“ slibuje Babeta. „Já mám jenom strach, abys nezapomněl, že maminka tehdy měla takovéhle břicho, protože.“ „Protože v něm nosila děťátko,“ skočí tentokrát tatínek do řeči Babetě. „A to jsem byla já.“ „Jednou ráno, bylo to začátkem léta, dopis konečně přišel. Maminka nedočkavě roztrhla obálku a dala se do čtení. Ale místo aby ji psaní rozveselilo, přivedlo ji k slzám. Plakala tak usedavě, až se jí spustila krev z nosu. Musela si sednout do křesla a tatínek se starým, bělovlasým pánem, kterému maminka stačila oholit jen půlku brady, jí dávali studené obklady na čelo. Když krvácení zastavili, zeptal se ten starý, bělovlasý pán maminky, co ji tak rozplakalo. A maminka se ho zeptala, jestli dobře vidí. Starý pán odpověděl, že je mu sice osmdesát roků, ale vidí chválabohu dobře. -Tak se podívejte, řekla maminka a ukázala na své břicho. Starý pán se usmál. -Budete mít děťátko, řekl vesele. -Děti jsou přece radost! -Děti jsou radost, dala mu maminka za pravdu. -Ale moje dítě nebude mít tatínka. Protože tatínek odjel do Brazílie a tady mi zrovna píše, že už se nevrátí! -Copak je na světě jenom jeden tatínek? podivil se ten starý pán a oholil si druhou půlku brady, protože viděl, že maminka se ten den už k žádné práci nepostaví. „To byl starý pan Matlach,“ poznamená Babeta. „Já ho znám. On chodí vždycky se psem čurat do parku.“ „Cože?“ žasne tatínek. „Pan Matlach chodí čurat do parku?“ „Pes,“ vysvětluje Babeta, „chodí čurat do parku. „Pan Matlach sedí na lavičce a čte si noviny. Tak dál!