„Hanko, ty jsi…,“ začal Darek a zase zmlknul. Nevěděl, co říct. Hezká? Krásná? Jako obrázek? Brrr, všechno znělo naprosto kýčovitě. Banálně. Cítil, že rudne a zmateně sklopil oči. V jeho zorném úhlu se ocitlo Hančino břicho. Znal je. Občas jí vyčuhovalo z krátkých topů a ustřižených tílek. Teď ale bylo jiné. Něco se na něm blýskalo. „Ty sis nechala propíchnout pupík!“ „Udělala jsem to v Praze,“ přikývla rozzářeně. „U tety. Je v těchhle věcech ohromně pokroková. Sama má pírsink všude, kde se dá. Naši to ještě nevědí.“ „Co? Že má teta pírsink?“ „Že ho mám já! A to není všechno!“ Pootočila se a Darek uviděl malý obrázek pod lopatkou. „Co to je?“ „Kérka. Líbí se ti?“ V kuželu světla padajícího seshora Darek rozeznal malou postavičku s podivnými rohy. „Nechala sis na záda vytetovat ďábla?“ „To je Anubis, bůh s psí hlavou,“ vysvětlila. „Podle egyptského horoskopu jsem se narodila v jeho znamení. Dává na mě pozor. Pokouše každýho, kdo by mně chtěl ublížit. Vytetovali mi ho přesně podle mojí předlohy. Sluší mi?“ Váhal. Dá se o hřebíku v pupku a psím bohovi na zádech říct, že sluší? „Tak líbí se ti?“ naléhala netrpělivě. „Moc.“ Slyšel, že tón jeho hlasu není dostatečně nadšený, a rychle dodal: „Fakt. Je to tak trochu pokračování tvojí galerie na Instagramu.“ Vážně se na něj podívala. „Pokud je tohle galerie,“ řekla, „tak tajná. A ty jsi první a jedinej návštěvník.“