Otevřel jsem dvířka a vystrčil nos do deště. Šipka ukazovala, že záchody jsou vzadu za čerpací stanicí. Přeskočil jsem nejbližší louži a rozběhl se tím směrem. Zavrnění motoru za mými zády na značovalo, že pan Maděra opět o kousek popojel. Umývárna se topila v pološeru. Světlo sem do padalo jen úzkým okénkem nade dveřmi a žádná z lamp u stropu nesvítila. V kabinkách byla tma ještě větší. Nedaly se přečíst ani vzkazy a básničky na stěnách. Rychle jsem vykonal svou potřebu, spláchl a otevřel. Stáli v úzké chodbičce přede dveřmi. Byli dva, jeden mrňavý, druhý dlouhán, a vypadali přízračně. „Zvedni ruce a drž hubu,“ řekl ten kratší, dřív než jsem stačil vyjeknout. „Když nebudeš dělat hovadiny, nic se ti nestane!“ Zvedl jsem ruce, protože jsem se bál neposlechnout, a on mě začal prohledávat. Z jedné kapsy mi vytáhl mobil, z druhé peněženku. Obojí zabavil. „Co chcete?“ zeptal jsem se. Strach mi stáhl krk jako smyčka – sotva mě bylo slyšet. „Nekecáme, padáme,“ okřikl mě Krátký a strčil loktem do dveří. Venku, těsně před umývárnou, stála zelená dodávka. Boční dveře dokořán. „Vlez dovnitř!“ houkl ten vyčouhlý. Mohl mít aspoň metr devadesát. Tvářil se ukázkově zle. „Tak bude to!? Fofrem, fofrem!“ Otočil jsem hlavu ke šňůře aut u čerpadel. Pan Maděra stál zády ke mně, v ruce hadici, po hled upřený na ubíhající číselník. Kdybych hlasi tě vykřikl, možná by mě uslyšel. Možná taky ne. „Řek jsem žádný hovadiny!“ zasyčel mi Krátký do ucha a dloubl mě pod žebra. Dal si při tom zá ležet, abych si všiml pistole, kterou držel pod roze¬pnutou bundou. Nemyslím, Pane, že měl chuť střílet, ale jak jsem to mohl vědět? Třeba mu strašilo ve věži. Nebo nevěděl, kudy dál. Ty přece taky koušeš, když tě někdo zažene do kouta! Vlezl jsem do vozu. Zabouchli za mnou dveře a zvenčí je zamkli. Pak se vyhoupli na přední sedadlo. Krátký k volantu. „Kdo umí, umí!“ prohlásil a nastartoval. Načež se otočil ke mně. „Sedni si na bednu!“ poručil. V zadní části do dávky stála velká aluminiová bedna. Jinak tu ne bylo nic než pár hadrů poházených po podlaze a nějaké pytle. Sedl jsem si na bednu a sledoval skrz přední sklo, jak zahýbáme kolem umývárny k parkovišti, jak ho objíždíme a vracíme se z druhé strany k čerpadlům. Tam jsem zahlédl ještě jednou pana Maděru. Právě věšel hadici zpět na držák. Víc jsem neviděl, protože jsme vyjeli na silnici a rychle se vzdalovali. Jestli si, Pane, myslíš, že jsem tam dřepěl a do cela klidně zíral před sebe, tak tě musím vyvést z omylu. Klepal jsem se strachem, až mně kolena drkotala o sebe. Taky jsem trochu pofňukával. Ne že bych čekal, že vzbudím lítost – já si prostě ne mohl pomoct. Viděl jsem ty pytle na podlaze a tu velkou kovovou bednu a říkal jsem si: K čemu to všechno? Nechystají se sem ti dva schovat něja kou mrtvolu? Určitě víš, na čí mrtvolu jsem mys lel! Řeknu ti, že to byly nejhorší minuty v mém životě a nepřál bych nikomu, aby zažil něco podobného. Bát se je hnus. A nahánět někomu strach je ještě větší hnus. Já jsem dřív tu a tam našeho kocoura přiklopil prádelním košem nebo ho zavřel do kufru. Jen tak. Z legrace. Dneska bych to už, Pane, neudělal.