Naproti Bille zůstaneme stát. Očima si měřím cestu, po který budeme muset Tatuma vyrvat nahoru do kopce. „Můžu zavolat našim,“ řeknu. „Určitě by… „Ne!“ zarazí mě Tatum. Na chvíli mi přestal lízt na nervy, ale už zase leze. Táhneme se s ním jako dva magoři a on si bude poroučet, co chce a co nechce! „Tak zkus jít sám!“ Řeknu to z naštvání, nemyslím to vážně, jenže on to vážně zkusí. Spustí špičku pochroumaný nohy na chodník a chystá se na ni postavit, ale noha se mu podlomí, a než ho stačíme chytit, slítne, strhne koloběžku na sebe a řidítkama dostane po hlavě. Zaječí, my s Oskarem taky zaječíme, načež se stane několik věcí naráz. Stará paní se psem a s holemi, která se zrovna sune přes křižovatku, leknutím vykřikne. Pes se jí vyškubne, rozběhne se k nám a kousne Oskara do ruky. Oskar se po něm ožene a pes uskočí do silnice přímo před přijíždějící auto. Auto prudce zabrzdí a vyskočí z něj řidič. Je to Oskarův táta. „Dobrý den,“ pozdravím. Na zdvořilost si člověk vždycky musí najít čas, vštěpuje mi odmala brněnská babička. Fakt mně to vštípila. „Beníku!“ volá paní s holemi. „Do pr…!“ řve Tatum a pak ještě hustší věci. Leží na zemi vedle koloběžky. „Beníku!“ opakuje paní s holemi kvílivě. „Zpátky!“ „Ahoj, tati,“ řekne Oskar. „Já ti všechno vysvětlím.“ „Beníku!“ „To se mi snad zdá,“ řekne pan Benda. Beník, černej kokršpaněl, kterej mu vlítl pod kola, už se vrátil na chodník. Běží ke svojí paničce, kňučí, ale zdá se nepoškozenej. Tatumovi zazvoní telefon. Vytáhne ho z kapsy, podívá se na displej a hrozně pomalu, jako by si to chtěl ušetřit, si ho dá k uchu. „Mami?“ ohlásí se. Chvíli poslouchá, načež úplně klidným, skoro veselým hlasem řekne: „Všechno v pohodě, zrovna večeřím. Je to ňamka!“