Onoho červnového rána, právě když nastupoval na palubu, přicházela po lodním můstku paní učitelka. Hned si všimla uzlíčku ve Florentýnově ruce a hned taky poznala, že je v něm děťátko. „Kluk, nebo hočička?“ zeptala se zvědavě. „Holčička,“ odpověděl Florentýn. „Čí je?“ „Moje,“ řekl Florentýn bez mrknutí oka. O tom, že mu holčička vyrostla na zahradě u plotu, radši pomlčel. Věděl, že učitelky takovým věcem nevěří, protože se o nich nepíše v učebnicích. „Jakpak se jmenuje?“ pokračovala paní učitelka ve vyptávání. „Rebarbora,“ odpověděl Florentýn stejně pohotově jako předtím. Nic lepšího ho nenapadlo. „Bude u vás mít trvalé bydliště?“ zajímalo učitelku. „Když je moje, musí u mě mít trvalé bydliště, to je jasné.“ „Tak ji v šesti letech nezapomeňte přivést k zápisu do školy,“ připomenula učitelka. „Nezapomenu,“ slíbil Florentýn, položil uzlíček na lavici a odstrčil loď od břehu. Od té doby žila Rebarbora u Florentýna. Nejdřív ji naučil plavat – ze strachu, aby se mu v široké řece neutopila – a hned nato chodit, aby ji nemusel nosit v náručí. Byla čilá a šikovná. Florentýn si na ni zvykl tak, že už si vůbec nedokázal vzpomenout, jaké to bylo předtím, než se mu narodila.