Jsou malé děti a velké děti. Jožin je velký. Když ho potkáte na ulici, budete si myslet, že je mu deset roků. Není to pravda. V prosinci mu bylo osm. Má stejné boty jako maminka. Tím nechci říct, že nosí lakové střevíčky s vysokými podpatky – většinou má na nohou trochu okopané tenisky, jejichž tkaničky se kdovíproč pořád rozvazují – ale velikost, velikost je stejná jako u maminky. Mamince už nohy nerostou, zato Jožin musí každého půl roku dostat nový pár bot, protože ty staré ho tlačí. „To je peněz, co ten kluk prochodí!“ stěžuje si tatínek. Nemyslí svoje nářky vážně. Jožin je jedináček a tatínek by pro něho udělal všechno na světě. Kdyby to bylo nutné, kupoval by mu boty třeba každé pondělí. Jožin roste nejvíc v noci. Včera si ještě musel stoupat na špičky, když chtěl zmáčknout kliku u velkých vrat muzea, kde tatínek pracuje, dneska už si otevře, jako by se nechumelilo. „Oddělení dinosaurů první poschodí vpravo“, volá za ním paní vrátná, která si z Jožinovy výšky dělá legraci. Ale Jožin není žádný dinosaurus. Naopak, připadá si slabý. Občas je ze svého rychlého růstu tak unavený, že nemá vůbec sílu zvedat nohy. Zdá se mu, jako by za sebou táhl padesátikilové závaží. „Musíš hodně odpočívat a jíst vitamíny“, radí dětský doktor, který Jožina pravidelně váží a měří. „V kolik hodin chodíš do postele?“ Jožin je v posteli každý večer v osm hodin, ale když maminka zhasne světlo a odejde, Jožin se ještě dlouho převaluje a nemůže usnout. Někdy se taky trochu bojí. Pokoj je plný podezřelých šelestů, a když se chce člověku v noci na záchod, odevšad se po něm natahují podivné stíny. „Kdo se bojí, čurá v síni!“ směje se tatínek Jožinovu strachu a vrtí hlavou nad baterkou, kterou si Jožin pro všechny případy strká pod polštář.