Na našem náměstí už svítily lucerny a spousta lidí nakupovala. Tlačili se do obchodů a zpět na chodník, děti řvaly a nahýbaly se z kočárků a já v sobě přihříval příjemný pocit pátečního večera a trochu hloupě jsem se usmíval jako vždycky, když je mi hezky. Žofie skákala vedle mě. „Kolik máš peněz?“ zeptala se. „Mohli bychom si koupit hady.“ Šli jsme tedy do cukrárny a vybrali jsme si každý jednoho hada. Prodavačka nám je zvážila, a když jsem jí dával peníze, řekla: „Vy jste dneska zase sami, viďte? To si určitě zase zaplácáte žaludky!“ „Ba ne. Nezaplácáme. Právě teď si jdeme koupit něco pořádného k snědku, že jo?“ strčil jsem do Žofie. Horlivě přikývla a chtěla si nacpat hada do pusy. Vzal jsem jí ho a dal ho pod bundu. „Až po jídle,“ řekl jsem přísně. Aby prodavačka viděla, že to myslím vážně. Na ulici jsme hady snědli. „A dál?“ zeptal jsem se. Stáli jsme zrovna na rohu před mléčným barem a skleněnými tabulkami bylo vidět lidi, jak se ládujou dobrotami. „Podíváme se tam?“ Žofie hbitě přikývla. Po tom výstupu v cukrárně si snad myslela, že půjdu koupit k večeři brambory. Vstoupili jsme dovnitř, a jak jsme se šinuli podél pultu, všechny ty vůně se nám mísily v nose, až to bylo k nevydržení. „Deset deka rybího salátu,“ navrhla Žofie. „A palačinky. Ne, radši koblihy.“ Mléko jsme jednomyslně zavrhli, protože ho přes týden máme dost a Žofie si myslí, že by po něm byla moc brzy dospělá. Každý den si před zrcadlem kontroluje prsa, jestli je nemá větší než holky ve třídě, a před tátou se schovává, aby ji neviděl nahatou.