„Ámosi, ty seš vůl!“ Osel zvedne hlavu, zběžně se na chlapce podívá a znovu se skloní k oškubanému trsu trávy. „Hejbni kostrou, už tady trčíme hodinu!“ Dušan trhne provazem, který má omotaný kolem zápěstí, a udělá krok dopředu. V příští vteřině je na zemi. Zvíře do něho ještě několikrát strčí tvrdým čelem a vrátí se ke svému trsu. „Pitomo pitomá! Bestie bestijácká!“ zuří chlapec a oprašuje si štěrk z rozedřených dlaní. Provaz se mu zařízl mezi prsty, nehty mu trnou nalitou krví. Krev má i na lokti. Rozpíjí se ve vráskách a mapuje špinavou kůži tenkými, roztřepenými vlásečnicemi. Dušan si přitáhne loket k obličeji, vyplázne jazyk, snaží se jeho špičkou dosáhnout na poraněné místo. Nejde to. Plivne si do druhé ruky, otře krev dlaní a vstane. „Co si myslíš, chytráku? Že nad tebou budu stát a koukat, jak žereš?“ Osel uškubne stvol jitrocele, souká si ho měkkými pohyblivými pysky mezi zuby a dívá se před sebe. Bez nejmenší záludnosti. V očích podobné svaté světlo, jako kdyby stál v betlémském chlévě a zahříval svým dechem Ježíška. „Nečum a pojď,“ zkusí to chlapec jinak. Domlouvavým tónem. Dokonce se usměje, aby ukázal dobrou vůli. „Musíš jít se mnou, teď seš můj. Moje dědictví, rozumíš?“