Příběh nikdy nenaplněné lásky na pozadí velkých historických událostí dvacátého století, příběh o válce, rozdělení rodin, vysídlení Němců.  

​

Hlavní postavy: starší žena jménem Heda a starý muž Martin.
On je Němec, ona Češka. V roce 1945 musel jako devatenáctiletý spolu s ostatními Němci opustit svou vlast, Československo, ona směla zůstat. Co oba po celý život spojuje, není jen společné dětství, ale i hluboký vztah.

​

​

Tulín – sad, zámek – den (rok 1938)

 

Martin, jen o málo starší než v předchozí vzpomínce, stojí v zahradě u domku pod zámeckým kopcem. Na rukou. V ukázkové stojce. Aniž by se sebeméně zakymácel. Úkosem mrkne na Hedu. Děvče sedí na stromě, pojídá dozrávající třešně, hledí do dálky. Martina si nevšímá. Martin zvedne jednu dlaň, posune ji o pár centimetrů dopředu. A druhou. Jde ve stojce pomalu, opatrně, bez výkyvů. Náhle ho cosi ťukne do nohy. Lehce sebou trhne a s podezřením mrkne na Hedu. Děvčátko vypadá stále stejně zasněně. V bílých letních šatech se trochu podobá andělu, který na chvíli usedl na větev, aby složil znavená křídla. Martin odvrátí oči. Udělá další dva kroky. Vtom dostane peckou přímo do tváře.

„No počkej, Hedo!“ vykřikne. Rázem je na nohou. „To si vypiješ!“

Sápe se na strom. Když je nahoře, Heda plavně seskočí. Pružně se narovná a utíká k domu, odkud právě vychází Martinův otec.

„Kam jdete, tatínku?“ ptá se Heda, chytajíc se jeho ruky. 

Ví, že v jeho blízkosti je před Martinem bezpečná.

„Na zámek,“ říká otec. „Pan Goldmann se mnou chce mluvit.“

„Můžu jít s vámi?“

„Pojď.“

 

Vykročí spolu po prašné cestě vzhůru. Martin seskočí z třešně. Loudá se za nimi. Když dojde k zámku, je otec už vevnitř. Heda sedí v síťové houpačce před okny.

„Můžeš mě houpat,” nabídne mu velkomyslně.

Martin houpačku rozkmitá. Co nejdivočeji. Pak nastaví zadek. S gustem drcne. A znovu. Otlouká Hedu svou zadní částí těla, kterou má – jako většina kluků v tomto věku - tvrdou a kostnatou.

Náhle přestane. Něco zaslechl. Pokradmu běží k zámku. Přikrčí se u otevřeného okna, za nímž se ozývá otcův hlas.

 

„Dělám pro vás už dvanáct roků,“ říká. Pyšně. Otec je na svou práci hrdý. „Myslím, že lepšího šafáře jste nikdy neměl.“

„Proto to chci zrovna po vás,“ odpovídá Goldmann.

Když Martin mírně vysune krk, vidí přes polovinu místnosti. Stojací hodiny z tmavého dřeva. Kus zeleného otomanu. Kulatý stolek s dvěma křesly. Otec s Goldmannem sedí v křeslech.

„Tady v Čechách to půjde ze střeva do řiti,“ pokračuje Goldmann. 

Má ukázkový židovský profil Vypoulené oči. 

„Nehodlám na to čekat. Švagr nás zve do Kanady. Ester tam má celou rodinu. Nějaký čas se o nás postarají. Než se to v Evropě pročistí.“

„Jestli mně statek propachtujete a něco se semele, utřem hubu oba dva,“ namítne otec. Klidně. Za vnější vyrovnaností však Martin cítí jeho rozechvělost. Otec má přesný plán. 

„Kdo by si dělal zábrany, když půjde o majetek žida, který dřepí bůhvíkde za mořem, že ano? Když je to navíc největší hospodářství a nejlepší půda široko daleko!“

„Drapsnou po tom,“ přikývne chmurně Goldmann.

Otec se lehce předkloní. Pohled přilepený na Goldmannovu tvář.

„Prodejte,“ řekne tiše. Takřka neslyšně. 

Goldmann má však velké chlupaté uši. Krom toho už mu je nějakou dobu jasné, kam otec míří. Zná ho. Myšlením jsou si velmi blízcí.

Vstane, otevře vrchní část sekretáře. Teď mu Martin vidí jen půlku zad. Vystrčený loket.

 

„Myslíš, že prodá?“ zašeptá Heda. Krčí se vedle Martina pod oknem, oči vzrušením dokořán otevřené.

„Psst!“ okřikne ji Martin šeptem. Znovu pohlédne do místnosti. 

 

Goldmann nalévá jakousi pálenku. Do dvou štamprlat. Nese je ke stolu. Jednu podá otci. Otec vstane. Ťuknou si. Oba přičichnou. Zvrátí skleničky do sebe. Vydechnou.

„Tak prodat, říkáte,“ opakuje Goldmann. „A co když se všechno uklidní?“

„Samo se to neuklidní,“ namítne otec. „Jde to z Německa. Němci mají těžkou zadnici. Ale když ji jednou zvednou, hned tak si nesednou.“

„Vy to musíte vědět,“ pokrčí Goldmann rameny. „Je to vaše krev, Bertholde.“

„Proto říkám, prodejte. To je to nejrozumnější, co můžete udělat.“

„A vy koupíte.“

„Koupím. Dobře víte, že jsem toho nikdy moc neměl. Po smrti Lotti mi zůstaly akorát dluhy. Teď jsem vyženil lihovar. Nestojím o něj. Zájemců na každém prstě deset. Ale já chci půdu. Tadytu půdu. Protože ji znám. A tenhle dům. Protože pro mě odmalička představuje úspěch. Bohatství. Život na úrovni.“

 

Goldmann se na něho upřeně dívá.

„A co když se jednou budu chtít vrátit?“

Otec zavrtí hlavou. S hlubokým přesvědčením.

„Tamodtud se lidi nevracejí,“ řekne. Jako by měl v tomto ohledu bohaté zkušenosti. „Tam se z vás buďto stane milionář, nebo zkrachujete a prostřelíte si hlavu.“

Goldmannovy vypoulené oči ještě víc vylezou. Pak se náhle rozesměje. Hlučně a hýkavě.

„Jste upřímný!“ vyrazí ze sebe. „Aspoň říkáte, co si myslíte!“

„Vždycky se mi to vyplatilo – zatím.“

 

Děti se odplíží od okna. Za roh.

„Co myslíš, prodá?“ zeptá se Heda.

Martin se rozhlédne. Najednou vidí zámek a okolí novým pohledem. Očima potenciálního majitele. Dodá mu to pocit sebevědomí.

„Jestli prodá,“ rozkročí se a sebere ze země oblázek, „vylezu nahoru na holubník!“

Rozmáchne se a hodí směrem k holubníku. Kámen doletí sotva k oknům v prvním patře. Nad kterými se holubník zdá čnít v hrozivé výšce.

„Je to moc vysoko,“ měří Heda holubník pochybovačně očima. „Až nahoru nevylezeš.“

„Vylezu. Vsaď se!“

Martinova sebejistota je nezměrná.

„O co?“ zeptá se Heda.

„O pusu,“ vyhrkne Martin pohotově. „Ale pořádnou!“

 

Heda se na holubník ještě jednou podívá. Jako by zvažovala, zda má šanci sázku vyhrát. Holubník je opravdu vysoký. Martinova postavička dole působí drobně. Heda nedůvěřivě potřese hlavou.

„To bych to musela vidět na vlastní oči,“ řekne.

 

​

Tulín – zámek – večer (1938)

 

Podzimní noc o několik měsíců později.

Heda v noční košili se vyklání z jednoho ze zámeckých oken. Napjatě hledí na střechu protějšího křídla. Kde se bělají Martinovy spodky. Už vylezl na hřeben. Pár vteřin odpočívá. Pak si stoupne a přeběhne k patě holubníku. Vyrůstá ze střechy jako zvonice. Chlapec začne obratně šplhat po laťkách a trámcích. Lehký spánek holubů je rázem ten tam. Začnou hudrovat. V kulatých otvorech se objevují jejich hlavy. Několik jich vylétne, krouží kolem Martina. Jsou vstřícní; sedají mu na ramena, do vlasů, třou se mu křídly o tvář. Několikrát se po nich musí ohnat. Jednou málem ztratí rovnováhu. V poslední chvíli se zachytí. A šplhá dál.

Heda pozoruje každý jeho pohyb s mimořádnou pozorností. Její oči už přivykly tmě, vidí i pohyby ptačích křídel a hlav. Martinovi zbývá poslední metr. Chytí se trámu pod stříškou holubníku. A pomalu se vytahuje nahoru. 

Heda však nečeká, až se k ní vítězoslavně otočí. Potichu zavře okno. Vklouzne do postele. S úsměvem zavře oči. Je vzhůru ještě ve chvíli, kdy Martin klepe na její dveře.

 

„Hedo!” slyší jeho tichý hlas z chodby.

„Mm...hmm” předstírá, že se budí. 

„Co je?”

„Vylez jsem tam!”

„Kam?”

„Na holubník!”

„Jo?”

„Vsadili jsme se,” šeptá Martin. S ústy až u klíčové dírky. 

„Víš o co!”

„Vsadili jsme se, že to musím vidět na vlastní oči,” opraví Heda jeho omyl. Věcně.

„Vidělas to!" zuří Martin. Zuření šeptem je směšné. 

„Nekecej, žes mě neviděla!”

„Byla jsem ospalá, šla jsem si lehnout,” ukončí Heda rozpravu. 

„A ty si jdi taky lehnout. Nebo vzbudíš tatínka,” dodá svatouškovsky. 

Poslední připomínka zapůsobí. Martin pustí kliku, kterou dosud lomcoval.

„Máš to u mě schovaný!” zašeptá.

 

Poraženě odchází. Rukou se snaží vyčistit nevyčistitelné spodky. Pak ho ještě něco napadne, vrátí se.

„Stejně se ti o tvoje uslintaný pusy neprosím!” triumfuje do dveří. 

„To bych radši políbil prkýnko na hajzlu než tebe!”

 

Teprve teď spokojeně odchází. S pocitem, že jí to vytmavil.