Na náplavce u přístaviště výletních lodí Mariánovi zazvonil telefon. Musel zastavit, aby ho vyprostil z vnitřní kapsy. „Kde jsi?“ chtěla vědět Lída Šotolová. „Kousek od Čechova mostu. Za minutku budu v Rudolfinu.“ „Vem to nejdřív na František.“ „Do nemocnice?“ „Čekám tady na tebe.“ Vynesl kolo po schodech na nábřeží, prokličkoval mezi turisty a rozjel se k nemocnici. Že Lída po telefonu nerada vede dlouhé hovory, věděl, ale tentokrát byla mimořádně skoupá na slovo. Navíc z jejího hlasu slyšel rozčilení. Četl je i v jejím obličeji, když mu šla po chodníku naproti. „Jsi v obraze?“ zeptala se. „Od Zdeňka vím, že v Rudolfinu je mrtvá klarinetistka a ty ten případ nemůžeš dělat.“ „Řekl ti proč?“ „Střet zájmů.“ „Nic víc?“ „Ani slovo. Prý se všechno dovím od tebe.“ „Posadíme se na chvíli?“ zeptala se, nečekala na odpověď a chvatně zabočila do malého parčíku vedle nemocnice. „Simon Dragoun,“ řekla, když usedli na lavičku. Heslovitě pokračovala: „Čtyřicet let, klarinetista, člen filharmonie. Leží na interně. Včera večer ho sem přivezli rovnou z Rudolfina.“ „Kvůli čemu?“ „Bolesti břicha, zvracení, horečka. Nemohl dýchat, ztrácel vědomí. Udělali mu odběry, čekáme na výsledky. Doktoři mají podezření na salmonelózu, ale já si myslím… možná se to spojí.“ „Co se spojí?“ „Podle několika svědků měla Olga Brandejsová včera večer řadu totožných příznaků. U obou by mohlo jít o stejnou otravu.“ „Otravu?“ „Zatím je to nepotvrzená domněnka. Znáš Léblovou, před pitvou z ní kloudnou informaci nedostaneš. Při ohledání nám neřekla o moc víc, než že mrtvola je mrtvá. Diviš se s tím nechtěl spokojit. Hučel do ní tak dlouho, až vylezla s možností otravy. Neudělala by to, kdyby neměla něco konkrétního. Že Brandejsová podlehla vnějším zraněním, nepřipadá v úvahu, to řekla rovnou.“ „Jakým zraněním?“ „Má na krku a na hrudi několik řezných ran. Vypadají ošklivě, ale nejdou do hloubky a příčinou smrti prý rozhodně nebyly. V ohledacím listu… co ti mám dlouho vykládat, Diviš ti ho za chvilku ukáže.“ „Takže Diviš na tom dělá s námi,“ konstatoval Marián. Představa, že se opět sejdou při společné práci, ho smiřovala s předčasně ukončenou dovolenou. „Bude dělat s tebou, ne s námi, “ zdůraznila Lída. „Nezůstaneš aspoň v širším týmu?“ „Požádala jsem Zdeňka, ať mě z toho úplně stáhne. Vysvětlila jsem mu svoje důvody.“ „Nechceš mně je taky vysvětlit?“ „Co mi zbývá,“ řekla tónem člověka smířeného s extrakcí zubu, který už nejde zachránit, a nervózně si prohrábla vlasy. Marián si až teď všiml, že má na krku perlový náhrdelník a pod sakem elegantní krajkovou blůzu. Zaraženě na ni hleděl. Oblékala se vždycky vkusně, ale s perlami a v krajkách do služby nechodívala. „Večer jsem byla v Rudolfinu na koncertu, od té doby jsem se nedostala domů,“ vysvětlila, když zaregistrovala jeho pohled. „Všechno, co se tam seběhlo, mám z první ruky – nebo spíš z třetí lóže. Znáš Dvořákovu síň?“ „Moc ne.“ „Lóže jsou nahoře na balkoně. Slyšet je tam dobře, vidět už hůř. Ale měli jsme kliku, že jsme se tam vůbec dostali. Dlouho dopředu měli vyprodáno. Nakonec jsem sehnala dva lístky. Tedy ne já, ale Karel, vlastně Simon…“ odmlčela se, Marián na ní viděl rozpaky. „A dál?“ pobídl ji. „Abys tomu rozuměl, Karel je starší bratr Simona Dragouna. Pracuje tady Na Františku. Je chirurg – a kromě toho můj přítel. Chci říct můj… životní druh,“ vypravila ze sebe s námahou.