
Nekompromisně
Pod titulem Die Residentur figuroval román v žebříčku FAZ mezi deseti nejlepšími romány svého žánru
Ve svém bravurně napsaném thrilleru Iva Procházková bez příkras odhaluje negativní jevy, které trápí moderní českou a slovenskou společnost. Korupce sahající do nejvyšších poschodí vrcholové politiky, špinavé praktiky zpravodajských služeb, vraždy a neprůhledné financování volební kampaně stojí v příkrém protikladu k vnitřnímu přesvědčení protagonistů, jejichž psychologické profily jsou vynikajícím způsobem vykreslené.
Je prastarý boj dobra a zla jen prázdnou frází, nebo má i dnes smysl zasazovat se o ideály svobody a demokracie? Procházková nenabízí na tyto otázky laciné odpovědi, snaží se pouze přesně pojmenovat, co nás hluboko v naší duši zaměstnává. Nutí čtenáře přemýšlet o věcech, které nás možná už ovládají, aniž bychom si to sami vůbec uvědomovali.
Artúr Soldán, slovenský autor, právník, literární kritik a znalec prostředí tajných služeb
nakladatelství Paseka 2019
Šel zářijovou nocí... ...byla větrná, obloha hýřila hvězdami. Gevorg k nim nezvedal oči, bez brýlí neviděl ani souhvězdí Kasiopeji přímo nad hlavou. S rukama v kapsách a pohledem upřeným před sebe si jako obyčejně zkracoval cestu mezi temnými bloky panelových domů. Šel rychle, žádný jiný zvuk než jeho kroky a vítr ve větvích nerušil klid spícího sídliště. I proto zaregistroval tiché předení motoru dřív, než se auto zpoza rohu vynořilo. Okamžitě pochopil, že přijelo kvůli němu. To, co si mnohokrát v duchu představoval a čeho se obával, se stalo skutečností. Místo si vybrali dobře, skrýt se nebylo kam. Gevorg se dal do běhu. Česká metropole ho na smrt už dlouho připravovala. Prakticky od chvíle, kdy s otcem opustili rodnou Kazménii*. V dechu, pohybech a pulzu Prahy se dal vysledovat jakýsi bezcílný toxický stereotyp. Město bloudících duší, napadlo Gevorga, když poprvé vylezl na podstavec někdejšího Stalinova pomníku na Letenském kopci a pozoroval lidi pod sebou. V jedné z nejstarších kazménských písemných památek se mluvilo o světě, kam se uchylují duše zemřelých, kteří za života nevykonali nic výrazně dobrého ani extrémně zlého, čím by si vysloužili nebe či peklo. Jejich zásluhy a hříchy se navzájem vyvažovaly a podle neznámého autora, který předkřesťanský mýtus sepsal, byli po smrti odsouzeni k existenci v Dormahoru, kde bloudili v nekonečných kruzích bez možnosti úniku. Praha byla Dormahor. Kdyby dostal Gevorg Arojan před lety na vybranou, kde žít, býval by se rozhodl pro Londýn, Paříž, Madrid, třeba i Berlín. Tam všude existovaly velké, aktivní kazménské komunity. Kdyby žila matka, byla by prosadila odjezd do Ameriky, o které snila jako o zemi splněných přání. Kdyby. Kdyby není život, dobře vědí Kazméni. Kdyby jsou chyby, říkají Češi. Otec Arojan nesnil, a pokud nějaká přání měl, nesvěřoval se s nimi. Po rozpadu Sovětského svazu přivezl Gevorga do Prahy, protože právě tady sehnal práci. Gevorg tu vystudoval politologii. Zůstal v Praze i po otcově smrti. Zvykl si na její bezcílný spěch, přijal status bloudící duše. Okamžik, kdy se na rusko-kazménské hranici rozhořel ozbrojený konflikt, nemohl být pro Kazménii nepříznivější. Svět se zmítal v chaosu, krvavých střetů přibývalo, teroristické útoky se staly každodenností. Evropa procházela existenční krizí vyvolanou vnějšími i vnitřními problémy. Chyběla jí nejen inspirace, ale také odvaha je řešit a neměla nejmenší chuť hrotit vztahy s rozpínavým impériem na východě, se kterým ji spojovaly výhodné obchodní activity. Mohlo by to přivodit fatální následky. Ty se záhy stejně dostavily. Počet uprchlíků z jiných koutů světa se rozrostl o miliony Kazménů, kteří ztratili domovy a sílu žít v denodenních obavách o holou existenci. S klesající nadějí na mír jejich proud sílil a vyvolával čím dál větší protitlak. Běžel a za zády slyšel vrnění motoru. Napadlo ho, že měl být opatrnější a změnit obvyklou trasu. Porušování zaběhlých zvyků patřilo k samozřejmým pravidlům ochrany. Jenže to neudělal. Byl unavený a chtěl být co nejdřív doma. To už se mu nepodaří. První střela ho zasáhla do ramene, po druhém zásahu, mezi lopatky, upadl. Výstřely byly tlumené, ulice prázdná, z žádného okna se nic neozvalo. Nikdo z obyvatel mamutího bytového komplexu se noční příhodou nenechal vyrušit ze spánku. Gevorg pochopil, že nemá šanci – jeho čas v Dormahoru dospěl ke konci. Silný pud sebezáchovy zděděný po četných generacích sveřepých kazménských předků mu přesto nařizoval nevzdávat se. Navzdory bolesti a odcházejícímu vědomí úporně lezl k nedalekému přístřešku s kontejnery a zároveň věděl, že i kdyby se mu povedlo doplazit se tam, nebude v bezpečí. Auto zastavilo, zaslechl rychlé kroky a začal odříkávat Aboon Dbashmayo. Když v Něj budeš věřit, otevře se ti nebe, slibovala kdysi matka. Naposledy se modlil ještě za jejího života, od té doby mu otčenáš nepřišel na mysl. Teď si na něj bez nejmenší námahy vzpomněl. Odříkal ho až k nehwe sebyonokh, pak přišel třetí výstřel. Mířil rovnou do srdce. Nebe se otevřelo. *Fiktivní název země, jejímž reálným předobrazem jsou státy sdílející podobný, více či méně tragický osud sousedství s Ruskem.